YaYa.cz

Divadlo je druh výkonného umění spočívající v hraní herců případně zpěvu zpěváků (pěvců) a tanci tanečníků na jevišti před diváky nacházejícími se obvykle v hledišti nějaké divadelní budovy.

Tvorba

Divadlo vzniká tak, že kolektiv tvůrců (dramaturgové, herci, režiséři, choreografové, scenáristé, inspicient, korepetitor, scénograf atd.) a technických spolupracovníků (technici, zvukaři, osvětlovači) tvoří společně divadelní inscenaci, která je předvedena buďto jednorázově nebo ve vícero reprízách divákům.

Fáze tvorby

volba dramatického textu (scénáře, dramatu, komedie, tragédie)

zkoušky, na kterých je dramatický text převáděn do jevištní podoby hry herců, scénografií, hudbou a tancem pod vedením režiséra (u hudebně-dramatických žánrů také v úzké spolupráci s dirigentem divadelního orchestru)

Charakteristické znaky

Kolektivní pojetí

Jedná se o kolektivní umění (narozdíl od literatury apod.), tedy o společné dílo několika tvůrců (dramatik, režisér, herec, scénograf, případně i hudební skladatel atd.) a dílo vnímané kolektivně (tedy publikem v hledišti). Žádné umění není v tak úzkém vztahu ke společnosti jako divadlo. Divadlo však též ovlivňuje společnost.

Interaktivní pojetí

Jestliže v u jiných klasických umění spotřebitel vnímá definitivně ukončené umělecké dílo, v divadle se zúčastňuje jako aktivní složka při jeho dotváření. Obdobně jako je tomu i u jiných interaktivně vytvářených dílech, kdy divák dotváří výsledné dílo svým vlastním zásahem, např. zvukové objekty, speciální umělecké instalace, digitální interaktivní díla apod.

Tematická omezenost

Tématem klasického divadla (narozdíl od jiných typů umění) musí být vždy vzájemná společenská událost, divadlo se musí zaobírat člověkem, neboť hlavním nositelem základního divadelního výrazu je vždy člověk-herec. To však neplatí pro experimentální divadlo.

Paralelnost smyslových vnímání

Divadlo je uměním opticko-akustickým a časově-prostorovým. Ostatní druhy umění vnímáme buď zrakem (literatura, klasické výtvarné umění), nebo jen sluchem (hudba, zpěv), zatímco divadlo všemi lidskými smysly současně.

Obdobně jako je tomu v současném výtvarném umění: procesuální umění, akční umění, performance, kinetické umění, multimediální umění, interaktivní umění apod.

Části z jiných umění

Do divadelní struktury vstupují víceré druhy umění jako její složky. Některé jsou i mimo divadlo samostatnými uměními (malířství, hudba, architektura, zpěv, tanec), jiné existují v divadle (herectví, režie, scénáristika) a u divadlu příbuzných oborů jako je film, rozhlas, a televize. V současném výtvarném umění od začátku 20. století (futuristé a dadaisté) a následně od poloviny 50. let (Pollock, Rauschenberg, akční umění a performance) je umělec též integrovanou součástí uměleckého díla.

Zlín (německy Zlin, v letech 1949–1989 Gottwaldov) je statutární město na východě Moravy. Leží v údolí řeky Dřevnice na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů. Je centrem Zlínského kraje a má 77 288 obyvatel. Ve zlínské aglomeraci žije přes 100 tisíc obyvatel.

Historie města

První písemná zmínka pochází z roku 1322, kdy byl Zlín řemeslnicko-cechovním střediskem okolního valašského osídlení. Za třicetileté války se obyvatelé Zlína účastnili valašského protihabsburského povstání. Až do konce 19. století se příliš nelišil od jiných malých valašských středisek, např. sousedního města Vizovice.

Město se v 19. století nacházelo na rozhraní tří moravských národopisných oblastí Valašska, Slovácka a Hané. Nejblíže mělo svým charakterem k Valašsku.

Zlín byl sídlem panství. Další panské sídlo se nacházelo v tehdy samostatném městečku Malenovice, které je dnes městskou částí Zlína. Po zřízení okresů v roce 1850 byl Zlín přičleněn k soudnímu okresu Napajedla a politickému okresu Uherské Hradiště. V 19. století počet obyvatel nepřesáhl 3000.

Pro další rozvoj města je velmi důležitý rok 1894, kdy zde založil svou obuvnickou firmu podnikatel Tomáš Baťa. Během několika let vybudoval prosperující a rychle rostoucí podnik. Díky této skutečnosti se do města přistěhovalo hodně obyvatel, především z chudého Valašska ale i ze Slovácka, Hané a vzdálenějších oblastí Československa. S rozvojem Zlína zároveň docházelo k pozvolnému ukončení masivního valašského vystěhovalectví do Texasu. V letech 1910–1938 se počet obyvatel zvýšil na desetinásobek z 3600 na 38 000.

Mrakodrap „21″ v pohledu od autobusového nádraží.

Po roce 1926 se Zlín stal moderním městským centrem. Tomáš Baťa pozval do Zlína mnoho renomovaných architektů (například Le Corbusiera), a tak se město změnilo aglomeraci plnou funkcionalistické architektury. Rostly kolonie typických „baťovských“ staveb – rodinných domků, ale také výškových domů. Nejproslulejší stavbou z té doby je 77,5 m vysoký mrakodrap „Jednadvacítka“ – tehdejší sídlo ředitelství firmy Baťa, známé například „pojízdnou“ kanceláří ředitele firmy. Tato budova byla vystavěna v letech 1937 a 1938.

Za druhé světové války, v roce 1944, bylo město bombardováno. Již v roce 1945 byly Baťovy závody znárodněny.

Od 1. ledna 1949 [2] bylo město přejmenováno na Gottwaldov podle prvního komunistického prezidenta Československa Klementa Gottwalda. Tentýž rok se město stalo sídlem Gottwaldovského kraje, který ale neměl dlouhého trvání a zanikl při další reformě státní správy v roce 1960. Tehdy byl okres Gottwaldov začleněn do Jihomoravského kraje se sídlem v Brně. V 30. letech vznikly zlínské filmové ateliéry, které proslavili svými animovanými díly především Karel Zeman a Hermína Týrlová. Po roce 1968 začala výstavba největšího zlínského panelového sídliště Jižní svahy, které bylo dokončeno až v 80. letech. V prosinci 1989 navštívil Gottwaldov Tomáš Baťa mladší a bylo rozhodnuto o navrácení původního názvu Zlín, k čemuž došlo k 1. lednu 1990. V roce 1990 se Zlín stal statutárním městem. V 90. letech docházelo ve městě k rozvoji soukromého podnikání, ale zároveň také zanikly některé významné průmyslové závody – např. obuvnický podnik Svit – nástupce Baťovy firmy. V roce 2001 byla založena Univerzita Tomáše Bati a vznikl samosprávný Zlínský kraj.

Od roku 1990 narůstá mezi občany některých okrajových částí Zlína nespokojenost se správou města, jejímž důsledkem bylo osamostatnění několika bývalých částí Zlína (Březnice, Ostrata, Lípa, Tečovice a Hvozdná), a sílí požadavky na přeměnu Zlína v územně členěné statutární město se samosprávnými městskými částmi, čemuž se však magistrát brání [3]. O osamostatnění v poslední době usilovali zejména obyvatelé Želechovic nad Dřevnicí, ve kterých se konalo 17. května 2008 referendum, v němž si obyvatelé odhlasovali odtržení, k němuž došlo k 1. lednu 2009.[4].

Praha je hlavní a současně největší město České republiky. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale jako samostatný kraj není jeho součástí. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, vláda, ústřední státní orgány a vrchní soud. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR.

Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole Čech byla v minulosti sídelním městem českých knížat a králů, římsko-německých císařů a hlavním městem Československa. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů a má 1 286 008 obyvatel.[3] Pražská metropolitní oblast měla v roce 2004 (podle Eurostatu) 1 964 750 obyvatel.[4]

Zároveň je Praha také vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s výjimečně vysokou životní úrovní, přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy. Podle statistik Eurostatu je pátým nejbohatším velkoměstem v Evropě a HDP na obyvatele V Praze dosahuje 172 % průměru celé EU (HDP na obyvatele ČR dosahuje pouze 80 %).

Praha je všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě.[7] Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě,[8] je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa, což činí Prahu jedním z nejnavštěvovanějších měst Evropy. V roce 2006 byla na 8. místě nejnavštěvovanějších měst Evropy. Pak v roce 2007 na 7. místě. A v téhož roku na 19. místě nejnavštěvovanějších měst světa.

Název a přívlastky

Od roku 1920 je oficiálním názvem města Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha. V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština); vizte také rámeček „v jiných jazycích“.

Jméno Praha se tradičně odvozuje od slova práh. Historici obvykle tvrdí, že Praha je pojmenována po říčním prahu či jezu, který se nacházel někde na místě dnešního Karlova mostu. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo nazváno Praha. Pověst o založení Prahy název vysvětluje tím, že kněžna Libuše nechala založit město tam, kde osadník uprostřed lesa tesal práh ke svému srubu.

Přívlastek Praga Caput Regni (Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 byl vyznačen na Staroměstské radnici. Od roku 1927 byl součástí znaku Prahy přívlastek Praha matka měst (latinsky Praga mater urbium), od roku 1991 je pak součástí znaku přívlastek Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky).[9] Přívlastek Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou tyto věže spočítal matematik a filozof Bernard Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů).

Zoologická zahrada Ostrava se nachází v ostravské Stromovce na území městského obvodu Slezská Ostrava. Je zakládajícím členem Unie českých a slovenských zoologických zahrad, členem Unie botanických zahrad České republiky, Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií a Světové asociace zoologických zahrad a akvárií.

Počátky

Páv korunkatý

V červenci 1947 projednala odborová organizace a závodní rada dolu Zárubek návrh na vybudování Parku oddechu. Ten se měl nacházet na pozemcích OKD v Kunčičkách o celkové rozloze 6,5 ha. Na území mezi Starou a Jubilejní kolonií mělo být kromě parku postaveno také koupaliště. Park byl založen rozhodnutím závodní rady 4. února 1948 a hned 15. února 1948 byl ustaven Pracovní výbor pro zřízení sadu a koupaliště v Kunčičkách v čele s Ing. arch. E. Galuzskou.

Prakticky celý park byl vybudován formou brigád, kterých se zúčastnili pracovníci dolů Zárubek a Alexander, dále obyvatelé Kunčiček a zbytku Ostravy. Připojila se také školní mládež. V roce 1948 bylo postaveno prvních 600 metrů škvárových cest a začala výstavba přírodního amfiteátru. Roku 1949 se začaly stavět dva tenisové kurty a volejbalové hřiště. V červenci téhož roku bylo za přítomnosti tehdejšího primátora Josefa Kotase slavnostně otevřeno dětské brouzdaliště. Na podnět Bohumila Vítka, který stál u zrodu myšlenky vytvoření parku v roce 1947, se v parku objevila první zvířata. Jednalo se o srnce a dvě srny, pět bažantů, několik pávů a další ptactvo. Jejich prvním ošetřovatelem byl právě Bohumil Vítek.

Na jaře 1950 došlo k postavení bažantí voliéry (56 m²), ptačí voliéry a skleníku (24 m²) pro zimování ptactva. Dne 9. července téhož roku byla otevřena hotová sportoviště a ke Dni horníků byl dokončen přírodní amfiteátr s elektrickým osvětlením.

Rok 1951 byl pro budoucí zoologickou zahradu klíčový. V lednu navštívili Ostravu pracovníci Ministerstva informací a osvěty, kteří sondovali možnost založení řádné zoologické zahrady. Ačkoliv se o její existenci vedly v Ostravě různé diskuze a městští úředníci počítali s jinou variantou, bylo při další návštěvě pracovníků ministerstva doporučeno zahájit výstavbu zoo. Delegaci z Prahy tentokrát doplnili také odborníci z pražské zoo a Národního muzea. Součástí doporučení byl také úkol vyhledat vhodnou lokalitu pro výstavbu definitivní zoologické zahrady.

Na 83. řádné schůzi rady Jednotného národního výboru v Ostravě (JNV), která se konala dne 15. června 1951, bylo doporučeno, aby plenární zasedání JNV schválilo převzetí zoologické zahrady v Kunčičkách do trvalé správy a údržby, a to se zpětnou platností od 1. května 1951. Na 11. řádném plenárním zasedání JNV konaném 26. října 1951 bylo doporučení rady přijato (usnesení číslo 371.5.-11.651-VII/1). Toto datum je oficiálním datem zřízení ostravské zoo. Dne 15. července 1951 byl Park oddechu přejmenován na Hornický sad Maxima Gorkého.

Výběh nosorožců

Areál v Kunčičkách se stále doplňoval o inženýrské sítě a další stavby. Nejvýznamnější z nich byl medvědinec, který obýval párek medvědů hnědých darovaných pražskou zoo. Medvědinec byl klecového typu; ke dvěma výběhům přiléhala zděná ubikace se čtyřmi boxy. Dalšími stavbami byly dřevěné stáje pro koně a poníky, šestidílná ptačí voliéra a bažantí voliéra. Postupně byly vybudovány klece pro mývaly, veverky a lišky, dále voliéry pro papoušky a kanáry a holubník.

V roce 1952 byla u osvětové komise JNV zřízena subkomise pro zoo, jejímž předsedou byl zvolen Bohumil Vítek. Ten pracoval v Komunálních službách a sadech města Ostravy. Pod tento podnik ostravská zoo, ve které v té době pracovalo šest lidí, spadala. V areálu bylo upraveno 370 metrů cest, postaveno 540 metrů drátěného plotu a začala stavba kotců pro malé šelmy.

Plzeň (německy Pilsen) je statutární město na západě Čech a metropole Plzeňského kraje. Leží na soutoku řek Mže, Radbuza, Úhlava a Úslava, z nichž vzniká řeka Berounka. Má přes 170 tisíc obyvatel a je tak čtvrtým největším českým městem.

Plzeň je známá jako průmyslové a pivovarnické město. V rozsáhlých továrních halách bývalé Škodovky se vyrábějí dopravní prostředky a průmyslové stroje, na druhé straně krajské metropole se pak vaří známá piva Prazdroj a Gambrinus. Spodně kvašený světlý ležák se celosvětově označuje jako Pilsner nebo Pils podle německého jména města Pilsen. Plzeň má i podstatný kulturní význam. Nacházejí se tu početné kulturní domy a divadla, budovaná ještě v časech Rakousko-Uherska. Ve městě sídlí také biskupství plzeňské diecéze. Školství pak zastupují různé střední a vysoké školy, mezi které patří například Západočeská univerzita.

Současné historické jádro města má pravidelnou síť ulic s téměř čtvercovým náměstím Republiky uprostřed (166 × 188 m), jemuž vévodí katedrála sv. Bartoloměje, budovaná od roku 1290.

Historie

Středověk

Katedrála svatého Bartoloměje patří k nejvýznamnějším památkám města; nachází se v samém středu krajské metropole na náměstí Republiky

První zmínky o Plzni (dnešním Starém Plzenci) pocházejí z roku 976, kdy u tohoto přemyslovského hradiště kníže Boleslav II. porazil vojsko německého krále Oty II. V podhradí postupně vyrostlo městské sídlo s řadou kostelů a živým obchodním ruchem. Do nynější polohy (v jižním sousedství tehdejší vsi Malice) přenesl město pod názvem Nová Plzeň král Václav II. roku 1295 jako důležitou obchodní křižovatku západních Čech na cestě z Prahy do Bavorska. Vyřešila se tím dodávka vody, neboť místo leželo na soutoku řek Mže a Radbuzy.

Díky své výhodné poloze na křižovatce obchodních cest a hlavně na trase z německých zemí do Prahy se brzy Plzeň stala třetím největším a nejdůležitějším městem po Praze a Kutné Hoře. V této době byly také vystavěny kostely sv. Bartoloměje ve středu náměstí, františkánský klášter na jihovýchodě, blízko středověkého opevnění, později zbořený dominikánský klášter na severozápadě, špitální kostel sv. Maří Magdalény z roku 1320.

Na samém počátku husitských válek měli kališníci – díky velmi radikálnímu faráři Václavu Korandovi – ve městě velký vliv, ale už roku 1420 musel Koranda s Janem Žižkou odejít na Tábor a Plzeň se stala hlavní baštou katolické strany („pod jednou“). Třikrát byla neúspěšně obléhána Prokopem Holým a podílela se na odporu proti Jiříkovi z Poděbrad. Od roku 1467 sídlila v Plzni pražská kapitula, která byla 1431–1561 nejvyšším orgánem římsko-katolické církve v Čechách.

První česká tištěná kniha – Kronika Trojánská – byla roku 1468 vytištěna na rohu dnešních ulic Smetanova a Bezručova. Na tomto místě fungovala do roku 1533 jediná česká tiskárna.

Zoo Praha – plným názvem Zoologická zahrada hl. m. Prahy – je zoologická zahrada v dolní části pražské Troje, otevřená 28. září 1931. Jde o vysoce moderní zahradu, která ukazuje zvířata v podmínkách, které se co nejvíce blíží jejich přirozenému prostředí. Podílí se na záchraně mnoha ohrožených živočišných druhů a u některých vede jejich celosvětové plemenné knihy (nejznámější z nich je záchrana koně Převalského).

V pražské zoo bylo k 31. prosinci 2009 k vidění 5345 zvířat v 674 druzích.[1] V posledních letech se počet návštěvníků pohybuje nad hranicí 1 miliónu ročně. V roce 2007 byla prestižním časopisem Forbes Traveler označena jako 7. nejlepší zoo na světě.

Činnost

Hlavní vchod do pražské Zoo s „chodníkem slávy“, představujícím otisky nohou některých populárních chovanců.

Zoo Praha je členem Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) a jiných organizací a účastní mnoha záchovných a reintrodukčních programů. Mezi české patří záchrana čápů bílých i černých, sovy pálené, sýčků, puštíků a syslů.

Mezi mezinárodní projekty patří návrat do přírody koně Převalského, orlosupů a zubrů. V rámci Evropského záchovného programu (EEP) chová pražská zoo mnoho druhů zvířat, např. slony indické, gorily nížinné, levharty, lvíčky zlatohlavé, orangutany, pandy červené, žirafy Rothschildovy, tučňáky Humboltovy a mnoho dalších. Pražská zoo vede mezinárodní plemenné knihy koně Převalského, leguána kubánského, hroznýšovce kubánského, želvy černavé a orlície bornejské a evropskou plemennou knihu ocelota stromového. Od roku 2004 je Zoo Praha i oficiálním záchranným centrem CITES pro zabavená zvířata.

Pražská zoo nabízí mnoho vzdělávacích programů jak pro školy, tak i pro širokou veřejnost. Mezi ně patří i přednášky v budově vzdělávacího centra průvodci po zoo, komentovaná krmení zvířat a mnoho dalších. Zoo Praha také spolupracuje s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy, Českou zemědělskou univerzitou a jinými vysokými školami.

V Zoo pracuje 204 osob, jejichž průměrný věk je 39 let – nejvíce z nich v chovatelských odděleních zoologického útvaru. Roční náklady na provoz Zoo se pohybují kolem 200 miliónů Kč.

Pardubice jsou statutární město na východě Čech a metropole Pardubického kraje. Leží ve východní části Polabí, na soutoku řek Labe a Chrudimky. Žije v něm 90 792 obyvatel. Ve městě sídlí Univerzita Pardubice. Pardubické staré město je od roku 1964 městskou památkovou rezervací.

Etymologie

Původní ves, doložená již z roku 1295, nesla název Pordoby. Místní jméno tedy dříve než Pardubice znělo Pordobice (1318 de Pordobitz), tj. „ves lidí Pordobových“. Jméno do Polabí přinesli z Polska mniši řádu cyriaků (podle polského místního jména Porydęby), kteří spravovali zdejší kapli sv. Jiljí.

Hláskovou změnu Pordob- na Pardub- lze vysvětlit snahou po disimilaci dvou -o- a možná i mylnou asociací se spojením „pár dubů“, popřípadě osobním jménem Pardus. Výklad není zcela jistý. Německá podoba názvu města zní Pardubitz. Někdy je město hanlivě nazýváno Perníkov.

Zoo Brno je zoologická zahrada v severozápadní části statutárního města Brna v městské části Brno-Bystrc na svazích Mniší hory. Byla otevřena 30. srpna 1953. Zaměřuje se především na kopytníky, ale chová i další atraktivní zvířata jako lední medvědy, tygry, opice apod. Jejím ředitelem je Martin Hovorka.

Zoologická zahrada

Expozice Tygří skály

Zoo Brno se nachází v blízkosti Brněnské přehrady na Mniší hoře na ploše 65 ha. Návštěvníci zde mohou vidět téměř 800 zvířat v 210 druzích.

Mezi největší chovatelské úspěchy zoo patří první odchov mláděte medvěda ledního u nás (v tehdejším Československu) v roce 1976 nebo obdobně první odchov šimpanze v roce 1967.

[editovat]Stálá akvarijní výstava

Pod Zoo Brno spadá i stálá akvarijní výstava umístěná v centru Brna na Radnické ulici, která byla otevřena v roce 1969. Ta i přes omezené prostory v historickém domě nabízí téměř 100 akvárií, v nichž se chová kolem tisíce ryb v přibližně 120 druzích.

Zoologická a botanická zahrada města Plzně (zkracovaná často jako ZOO Plzeň) je zoologická a zároveň botanická zahrada v Plzni, druhá nejstarší v České republice. Plzeňská zoo je nejnavštěvovanější turistickou atrakcí Plzeňského kraje a 4. nejnavštěvovanější zoo v České republice.

Zoo v západočeské metropoli vznikla již v roce 1926 na břehu řeky Radbuzy v městské části Doudlevce. Od roku 1963 působí v současném areálu na Lochotíně, kde se v roce 1981 sloučila se sousední botanickou zahradou. Členitý přírodní areál má rozlohu 21 ha a od roku 1996 je intenzivně přetvářen na zoogeografický biopark. Do té doby byla zahrada známa například velkou kolekcí plazů, chovem ocelota velkého a sovice sněžné, odchovy plameňáka chilského, hyeny žíhané nebo umělým odchovem kondora krocanovitého.

Lemur rudočelý

Po roce 1996 zanikla řada nemoderních výběhů a expozic, zvířata i rostliny začaly být rozmísťovány rovnoměrně po celém areálu, vznikla naučná stezka „Vývoj přírody ve čtvrtohorách“ s hektarovým lesním výběhem pro větší skupinu medvědů hnědých. Postupně přibývají vzácné a atraktivní druhy, z nichž je nejvýznamnější příchod mladého páru varanů komodských, nejmohutnějších ještěrů světa, v říjnu 1997. Celkově se kolekce vyšplhala na téměř 1100 taxonů živočichů zastoupených asi 6000 exempláři. Pro 23 z nich je veden Evropský záchranný program. Pozoruhodná údajem je skutečnost, že 70 % chovaných druhů se nevyskytuje v žádné jiné české ani slovenské zoo.

Leguán

Od února 2001 slouží po tříleté rekonstrukci expozice AKVA-TERA, což je samostatná expozice v centru Plzně, kde návštěvníci v biotopových smíšených nádržích poznají bezobratlé, ryby, obojživelníky a plazy.

Nový směr vývoje zoo je patrný například na prezentaci opic, kde místo původních pěti druhů v jediném pavilonu chová nyní zahrada více než 20 druhů rozložených asi na sedmi místech. Žádná z nich již v podstatě neví, co je to mříž. Šimpanzi mají od léta roku 2000 k dispozici přírodní výběh s trávou, keři a stromy a současná skupina má proti původnímu páru již 6 členů; podobně ostrovní nebo přírodní výběhy mají giboni lar, guerézy angolské, makaci lví nebo lemuři vari a kata.

Také velké šelmy byly postupně ze společného pavilonu přemístěny do vlastních – svou „voliéru“ má levhart a ussurijští tygři a 800 m² rozsáhlou expozici, která nahradila řadu drobných klecí a výběhů, mají lvi berberští. Novou expozici získal rys kanadský nebo rys červený. Původní pavilon šelem byl v roce 2001 proměněn na africké nokturnárium nazvané „Tajemný svět africké noci“.

Výběh tygrů ussurijských

Zvláštnost je zrekonstruovaný statek 19. století Lüftnerka s kolekcí domácích zvířat a 400 exponáty zemědělského náčiní. U něj byl v září 2009 veřejnosti zpřístupněn projekt „Česká řeka“, která představuje tok řeky Úhlavy. Deset akvárií je rozděleno o čtyř rybích pásem, v nichž žijí desítky druhů ryb – od sumce a štiky, přes candáty, okouny a kapry až po střevle, mihule či vranky.[3]

Milovníci rostlin si přijdou na své zejména v sukulentním skleníku s více než 1000 taxony polopouštních rostlin Starého světa, v kolekci plazů upoutají například aligátoři čínští a velké želvy ostruhaté s téměř 300 odchovanými mláďaty, ale v neotropické části návštěvníci rádi sledují i dovádění nosálů na stromech nebo nutrií ve vodě. Mezi nejpopulárnější obyvatele zahrady patří hejno tučňáků Humboldtových, kteří jsou každý den pro návštěvníky krmeni rybami z rukou ošetřovatelů. Exotičtí ptáci, savci a plazi jsou k vidění v nejstarším pavilonu plzeňské zoo který se pro svůj tvar nejmenuje pouze „Tropický pavilon“, ale i pavilon „Z“.

Rozsáhlá je také nabídka zahrady pro návštěvníky, v níž byla rozmístěna řade nápojových automatů a zřízeny restaurace Kiboko a Sibiřský srub, i prodejna Suvenýry u lemura. Ke stávajícímu informačnímu systému přibylo v roce 2003 pět digitálních zvukových infopanelů, které pomáhají v orientaci po areálu i seznamují návštěvníky s dalšími detaily ze života zvířat.

Rozsáhle investice, spolupráce se sousedním Dinoparkem s masivní reklamní kampaní vedou ke růstu počtu návštěvníků. V roce 2008 šlo o rekordních 405 328 návštěvníků.

Brno (německy Brünn, latinsky Bruna) je počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice, největší a tradiční hlavní město Moravy. Je správním střediskem Jihomoravského kraje, v jehož centrální části tvoří samostatný okres Brno-město. K trvalému pobytu je zde přihlášeno přes 400 tisíc obyvatel,[1] širší metropolitní oblast čítala v roce 2009 (podle Eurostatu) 730 000 obyvatel.[3] Brno leží na soutoku řek Svratky a Svitavy, ze tří stran je chráněno kopci, na jihu pak začínají nížiny Dyjskosvrateckého úvalu. Značná část jeho území (6379 hektarů, 28 %) je pokryta lesy. Nejvyšším bodem je Kopeček. Průměrná roční teplota dosahuje 9,4 °C, roční srážky 505 mm.

Brno je významným administrativním střediskem, centrem české justice, sídlem orgánů s celostátní kontrolní působností a dalších důležitých institucí. Je rovněž centrem vzdělání s 26 fakultami jedenácti univerzit a vysokých škol. Ve městě sídlí biskupství brněnské diecéze. Od roku 1998 zde stojí první česká mešita. V Brně je zákonem zřízeno studio Českého rozhlasu (první vysílání rozhlasu 1924) a České televize (vzniklo 1961 v rámci Československé televize).

K nejvýznamnějším dominantám města patří hrad Špilberk a katedrála svatého Petra a Pavla na vršku Petrov. Druhým dochovaným hradem na území Brna je hrad Veveří tyčící se nad Brněnskou přehradou. Severovýchodně od historického městského jádra (dnes katastrální území Město Brno) vyhlášeného městskou památkovou rezervací leží stavební památka vila Tugendhat od architekta Ludwiga Miese van der Roheho, zapsaná mezi Světové dědictví UNESCO. K turistickým lákadlům patří také začátek chráněné krajinné oblasti Moravský kras.

Historie

Podrobnější informace naleznete v článcích Vývoj názvu města Brna a Dějiny Brna.

Příjezd Němců do Brna za 2. sv. války

První nálezy pozůstatků v brněnské oblasti jsou přibližně z paleolitu, tyto byly nalezeny v oblasti Stránské skály, první doložené slovanské osídlení je z doby kolem 5. až 7. století. První zmínky o Brně jsou v Kosmově kronice již roku 1091, roku 1243 byla městu udělena práva městská a v roce 1292 bylo uděleno právo volit rychtáře. O padesát let později se město stává významným moravským městem, stává se totiž trvalým sídlem moravských markrabat, zasedá zde zemský soud a byl zde postaven hrad Špilberk.

V 15. století bylo město obléháno husity, zůstalo baštou katolictví a v roce 1641 se stalo hlavním městem Moravy, byly sem přemístěny Zemské desky a trvalé vyřešení sporů náleží až Josefu II., který v roce 1782 přiznal nárok na označení Brna hlavním městem Brnu trvale. Mezitím, v letech 1643 a 1645, bylo Brno obléháno švédskými vojsky pod vedením generála Lennarta Torstensona. Roku 1850 bylo Brno poprvé administrativně rozšiřováno připojením 20 okolních katastrálních území. V letech 1859-1864 byly zbourány městské hradby a v letech 1896-1916 proběhla v historickém jádru rozsáhlá asanace, při níž bylo mnoho domů zbořeno. Roku 1919 pak došlo ke druhému výraznému rozšíření Brna o další obce.

12. září 2010 se v Dolních Heršpicích a Přízřenicích konalo místní referendum o oddělení od Brna a vytvoření nové obce Dolní Heršpice-Přízřenice, o těchto snahách podrobněji pojednává článek Dolní Heršpice-Přízřenice.